Mazury 1997
Když se na první výpravu díváme z odstupem, byla zaručeně ze všeho co jsme dodnes zažili nejdobrodružnější a potenciálně nejnebezpečnější. Plán projet Mazurská jezera od severu k jihu z Wegorzeva do Piszi by za předpokladu použití standardního plavidla, jachty nebo motorového člunu, nebyl nic tak převratně dobrodružného.Vydali jsme se však na Mazurská jezera na s chatrným vorem sestrojeným z šalovacích desek a trámků položených na vzduchových válcích z nafukovací haly poháněným plachtou a nespolehlivým závěsným motorem. Neměli jsme žádné zkušenosti s plavbou na otevřených vodních plochách. Ke všemu počasí v první polovině plavby bylo všechno jiné, jen ne idylické. Od těchto předpokladů se odvíjely zážitky na výpravě. Vor se vlnil na rozbouřených jezerech jako Lochneska na matějské pouti. My se krčili před vichrem a deštěm v pláštěnkách. Všechny předměty, které jsme nechtěli nechat větru a vlnám napospas jsme museli přitlouct, přivázat nebo držet. Motor často sám od sebe chcípal. V důsledku toho nás vítr naháněl do rákosí u návětrného břehu a dalo nám vždy hroznou dřinu se odtud dostat. Zažili jme soumrak ve vichřici na jezeře Mamry. Byla to tvrdá zkouška. Nakonec jsme to všechno ve zdraví přežili a dorazili jsme do městečka Pisz - cíle naší cesty. Tam se posádka zachovala stejně jako posádky průkopnických zaoceánských plaveb po návratu do přístavu. Našli jsme dobrou hospodu a uspořádali bujarou oslavu. Prožité těžkosti jádro party, která se o uskutečnění průkopnické plavby zasloužilo, stmelilo. Z party ze která se během plavby stala posádka a podle hesla – co mě nezabije, to mě posílí - povzbudilo a zájem podniknout další plavby.
